Na finále jsme se připravovali s vervou sobě vlastní. Kromě domácí přípravy (jejíž poctivost necháme na Píšťalkách) byly zkoušky každý den skoro celý týden před soutěží – úterý, středa a pátek. Díky rodičům co nás trpělivě vodili . Problém byla doprava – zvažovali jsme buď dopravu vlastními vozy anebo pronajmout autobus. Nakonec rozhodnutí znělo – Martina pronajme autobus. Pomineme-li cenu (~12.000 Kč), zdálo se to jako pohodlné řešení. Cesta více auty se jevila jako více problematická (jak se sejdeme, kde se sejdeme, co když někdo přijede pozdě atd atd). Dovolím si parafrázovat tedy slavný citát z Pelíšků – „Rozkaz zněl jasně: Sraz bude v 5:25 u Tatranu“. Odjezd se díky několika individuím  co přišli o malinko pozdě (přiznávám se, byla to naše rodina) opozdil o 10 minut, a tak jsme v 5:40 vyjeli v relativně stařičké Karose vstříc Praze.

Cesta ubíhala v poklidu, až najednou. V zadní části autobusu se začalo podezřele kouřit. Ano, pronikal sem nedefinovatelný dým a smrdělo to jako kdyby se něco pálilo. Po chvíli pan řidič zastavil a prohlížel místo činu. Sice tvrdil že nic nevidí, ale my jsme věděli své. Ke své nelibosti byly všechny píšťalky sedící vzadu vyhnány a na autobus dohlíželi jen dospělí. Atmosféra už nebyla tak uvolněná – i ateisti (poučení reportážemi TV Nova o hořících postarších autobusech) se modlili, aby se nic podobné nestalo.  Po zastávce u pumpy (kde se doplnila hladina kofeinu v žilách a pohybový dluh u dětí na špičkovém hřišti) pan řidič prohlásil, že závada je údajně způsobena tím, že při kontrole nalili víc oleje než normálně a že to není nebezpečné (on olej nehoří????). Když to říká odborník, asi to bude pravda.

Naštěstí jsme dojeli do Prahy bez dalších problémů asi kolem 8:30 hodiny a vcelku rychle zaparkovali před budovou hudební školy. Tam už se nás ujaly informační tabule a my našli převlékárnu a současně místnost pro zkoušení. Během zkoušení šel Kubík s Evičkou (jakožto nejmenší) k losování umístění. Nikdo nechtěl začínat první ani poslední (v naší kategorii bylo 8 souborů). Nakonec přišli s číslem 7 . Mohlo to být horší. Soutěž začínala v 9:30.  Dostatečně s předstihem jsme si sedli do sluncem vytopené místnosti. Ano – 31. května právě kulminovaly tropické teploty (jak si všichni přáli, aby tropický vzduch zůstal raději na Sahaře, kde jsou na něj zvyklí). Co naplat – horko bylo všem. Vyslechli jsme špičkové píšťalky z Moravské Třebové.  Pak se ale přiblížil náš čas – horko nehorko, vytáhli jsme z našich fléten co se dalo. A opravdu se to povedlo – Moravskou Třebovou jsem sice neporazili (byli fakt dobrý!), ale na krásné 2. místo to stačilo. To bylo radosti. Ale příští rok jim to nedarujeme a pokusíme se na to zpropadené první místo co nám pořád uniká dosáhnout.

Protože byl na 16:30 v Národní knihovně plánovaný závěrečný koncert a my (spolu s dalšími nejlepšími) měli přispět svou troškou do mlýna. Co se 4 hodinami volna? To byl problém. Martina o berlích nemohla pajdat po Praze, a tak jsme se domluvili na srazu v 16 hodin u knihovny. Zbytek vyrazil na Vyšehrad. Horko bylo tak strašné, že nás zlákala malá restaurace před Vyšehradem nabízející studené nápoje. Všichni si lebedili a nejvíc asi Katka, které se tam Daniel Landa (jdoucí si pro pivo) podepsal. Zbytek volna jsme strávili na historickém dětském hřišti na Vyšehradu.   Historické neznamená, že by si tam hrál Horymír se Šemíkem, ale že tam byly dřevěné stylizované sochy z české mytologie, po kterých se nejen mohlo, ale i smělo lézt  (Kazi, Teta, Libuše, Bivoj a další). Dospělí se svalili na trávu do stínu, ale malé píšťalky řádily na opičí dráze (prolejzačky, houpačky…). Cesta do knihovny uplynula bez dalších zvláštních událostí (kdyz pomineme že nás nechtěl pupkatý soudruh hlídač pustit do metra s nanukem) a s úlevou jsme složili své kosti v KLIMATIZOVANÉM (chvála za to) komorním sálu knihovny.

Závěrečný koncert a předání hlavních cen stál za to – moderátor Jiří Chalupa sršel vtipem, zpívala Lenka Dusilová se svou červenu kytarou a Jan Vodňanský. O Jitce Molavcové (patronce soutěže) a jejím vystoupení se saxofonem nelze napsat nic jiné než prostě nádhera. Mezi hosty patřili zástupci firmy UCB, která je duchovním otcem a od roku 1995 každoročním organizátorem soutěže „Pískání pro zdraví“ a známý zpěvák a herec Karel Šíp. Své si zahrály i nejlepší soubory a nás hřálo vědomí, že my byli mezi nimi.

Cesta zpátky byla dlouhá, horká a úmorná, ale protože nás na Hlavním nádraží nikdo nepřepadl a autobus vydržel, dojeli jsme po desáté večer domů. Více než 20 hodin dlouhá anabáze byla u konce. Už teď se těšíme na další kolo a doufáme, že nám Martina vybere nějaké hezké a svižné písničky do dalšího kola, abychom byli ještě lepší než letos. Jak jsme se totiž přesvědčili, na výběru repertoáru hodně, ale opravdu hodně, závisí.

A všechny fotečky jsou zde

Související příspěvky

• 9. ročník soutěže Pískání pro zdraví – finále (0)
• 9. ročník soutěže Pískání pro zdraví (0)
• 10. ročník soutěže Pískání pro zdraví (1)

Článek napsal(a) MiZi 01 Čer 2008 (Neděle) v 14:43:48 a je zařazen v kategoriích Soutěže.
Všechny komentáře můžete sledovat přes kanál RSS 2.0.
Komentáře ani pingy nejsou povoleny.